Historie Lóže Dílo od roku 1945 do 1953
Obnovení prací a poválečný vývoj
Obnovení činnosti po skončení II. světové války byl dlouhý proces trvající více než dva roky. V letech 1945 – 1946 se konaly přípravné schůzky mimo jiné v bytě br. Jana Jíny z Lóže Dílo. Veliký Mistr br. Vladimír Klecanda spolu s Velikým Tajemníkem Veliké Lóže československé ve vyhnanství a s dalšími bratry se vrátili z exilu do republiky brzy po jejím osvobození. Dne 11. května 1946 se v Praze konala ustavující schůze tzv. Přípravného výboru za účasti bratří Dvořáka, Jíny, Kadeřávka, Körbla, Kvapila, Mizery, Pražáka, Strettiho, Vančury a Weisla. Výbor spolupracoval s bratry, kteří během protektorátu a II. světové války zůstali doma a měl za úkol další vyřizování zednářské agendy.
Dne 4. září 1947 Přípravný výbor vydal následující prohlášení:
„Vycházeje z přesvědčení získaného již na poradách bratří v Londýně, že obnova řádu v osvobozené vlasti nebude věcí tak samozřejmou a snadnou, jako by se mohlo zdát a jsa si vědom všech problémů, které vyplynuly z hluboké přeměny, k níž došlo, dospěl Veliký Mistr, po poradě se svými spolupracovníky k závěru, že bude třeba postupovat s náležitým zřetelem k dané situaci“.
Ke znovuzaložení a znovuvnesení světla do NVLČsl. v osvobozeném Československu došlo na slavnostním Valném shromáždění dne 26. října 1947 v paláci Colloredo-Mansfeldském v Karlově ul. v Praze.
Na podzim 1947 se započalo s vyhledáváním vhodných prostor pro nový chrám. Bylo prověřováno několik v úvahu přicházejících míst: malostranský Velkopřevorský palác řádu Maltézských rytířů, sál ve Smetanově museu na Novotného lávce, prostory v sídle řádu B’nai B’rith v Růžové ulici č.4. Hledání sídla skončilo nakonec úspěšně pronajmutím prostor České Národní rady (jejím předsedou byl br. Albert Pražák z Lóže Dílo) ve Valentinské ulici č. 91/1 v Praze 1 (dnes Ústav pro jazyk český AV ČR). Prostory (celkem 350 m2) sloužily potřebám všech obnovených lóží NVLČsl. Byl zde instalován i tzv. Památník mrtvých. I zde však sídlili zednáři pouze něco přes dva roky, stejně dlouho, jako ve svém posledním předválečném sídle v Divišově ulici na Smíchově.
Také Lóže Dílo hned obnovila svoji práci s patřičným poválečným entusiazmem a optimizmem. Aby se toto stalo, musela se Lóže ale nejdříve opět ustavit. Proto br. Götzl v roli jejího posledního úřadujícího Mistra před uspáním v roce 1938 a dle usnesení schůze delegátů, konané dne 18. září 1947 a svolané Přípravným výborem pro účel naplánování a svolání Valného Shromáždění pro znovuustavení NVLČsl., rozeslal všem žijícím bratrům z Lóže Dílo naléhavou a pamětnou písemnou výzvu, datovanou 15. října 1947. V ní vyzval bratry, aby každý, pokud si tak přeje, podal „včasnou“ osobní přihlášku pro obnovení svého členství v Řádu a to obratem, nejpozději však do konce října 1947 (pozn. VS se konalo 26. října t.r.). Ve své výzvě mimo jiným br. Götzl napsal:
„… Dále bylo usneseno (pozn. na schůzi delegátů, viz výše), že členství jednotlivců v tomto Ř:. nebude obnoveno automaticky, nýbrž že každý jednotlivec musí podati p í s e m n o u přihlášku, jíž se o členství v Ř:. uchází. O podaných přihláškách bude provedeno šetření, jehož předmětem bude zkoumání, jak se přihlásivší choval za okupace v životě veřejném i soukromém se zřetelem k zásadám Ř:., zda ve styku se členy Ř:. a s ostatními spoluobčany se nezpronevěřil zásadám a ideálům Ř:., neprojevoval-li odklon od těchto ideálů, neb zda nezavrhoval svou příslušnost k Ř:., neb smiřoval-li se s tím, že Ř:. zdánlivě zanikl. Bude dále zkoumáno, choval-li se hlásivší jako věrný čs.občan a neprovinil-li se podle retribučních dekretů (pozn. Dekret presidenta republiky č. 16/1945 Sb, tzv. „velký dekret“ a Dekret č. 138/1945 Sb., tzv. „malý dekret“) a dalším norem jim podobných, případně nebyl-li podle těchto norem souzen, odsouzen neb i jen vyšetřován.“
Ovšem, průměrný věk bratří byl již nad 60 let a lóže rychle začala shánět kvalitní a mladší hledající, protože omlazení celé lóže bylo nezbytné. Br. Marian Stieber o tomto procesu píše: „Díky úsilí a píli se toto omlazení dařilo velmi rychle a i kvalitně. Opět to dosvědčují cenné a nesmírně zajímavé kresby jak předválečných, tak nově přijatých bratří. Já osobně nikdy nezapomenu na poučné a současně zajímavé kresby br. Vondráčka, přednášené s jeho typickým suchým humorem, nebo krásné kresby br. Nováka, šéfa botanické fakulty UK o vzniku vesmíru, flory, fauny a člověka. Bohužel nikdo z nás netušil, že jednu totalitu vystřídá druhá, šestkrát tak dlouhou a neméně perversní.“.
Dle archivních dokumentů měla Lóže Dílo v roce 1948 celkem 56 členů: 34 mistrů, 6 tovaryšů a 16 učňů. Mistrem Lóže při obnovení prací byl znovu zvolen br. Vilém Götzl. Ze zkušených rukou br. Götzla kladivo převzal (pravděp. během roku 1948) br. Václav Stieber. Poslední výroční Valné Shromáždění Lóže Dílo před druhým uspáním se konalo
od 18.50 h. dne 23. listopadu 1950 v zednářském centru ve Valentinské ul. č. 1 v Praze 1. Na něm byl jako Mistr Lóže zvolen br. Josef Weger, který se podobně jako br. Götzl dostal do nezáviděníhodné situace a musel znovu uspat lóži
na neznámou dobu, tentokrát kvůli komunistické totalitě.
Druhé uspání
Po roce 1948 vzniklý komunistický režim nezakazoval existenci zednářských lóží a od začátku se choval spíš příznivě, i když rezervovaně k jejím pracím. Postupem času ale začal jejich význam shazovat, když je zařazoval mezi všelijaké chovatelské a kuželkářské spolky a, což bylo ještě horší, začal doporučovat a dokonce i poroučet, koho lóže smí nebo nesmí volit do funkcí svých činovníků. Vzhledem k neudržitelnosti svobodného života československého zednářství pod úředním dohledem a po zásazích nařízených komunistickými orgány se ve Valentinské ulici dne l. dubna 1951 konalo likvidační Valné Shromáždění, které řídil tehdejší Veliký Mistr br. Bohumil Vančura, a které přijalo usnesení o uspání činnosti všech lóží a celého Řádu a vyčkání lepších časů. V memorandu všem svobodným zednářům československým o návrhu Veliké Rady na uspání Národní Veliké Lóže československé se mezi jiným píše:
„Dochází-li dnes československé zednářství k odhodlání, že uzavře své dílny, je vedeno důvody, které udává přítomná doba, politický a mezinárodní vývoj věcí. Revolučním nástupem k socializmu byl celý náš národ stržen k takovému budovatelskému ruchu, obzvláště od roku 1948, že se takřka před očima a den ode dne měnily formy našeho života hospodářského i kulturního. Každý jednotlivec byl postupně připoutáván k povinnostem a úkolům, které dostávají masový výraz i význam … A svobodné zednářství podle své povahy se nemohlo stát organizací masovou, ani se nemůže včlenit do žádné jiné organizace.“.
Další text z memoranda říká:
„Mnoho je, čeho se svobodné zednářství tím vzdává, ale to jsou ztráty vnitřní, ztráty, jimiž neutrpí většina národa. Při tom vědí českoslovenští zednáři, že staré lidské ideály, které tvořily od pravěku náplň ušlechtilých společností, a které jsou vlastním jádrem zednářství, nezhynou.“.
A na závěr memorandum Veliké Rady končí s ujištěním, že českoslovenští „Svobodní zednáři, po uzavření lóží již bez zástěry, zůstanou věrni svému slibu. Zůstanou budovateli ušlechtilého lidství, chrámu lidskosti. Nezničitelné jsou poklady, uložené hluboko v lidském vědomí, které nemůže dopustit, aby lidstvo kdy ustalo ve svém úsilí o svobodu, o pravdu, o pokrok a M Í R. “.
Historie se krutě opakovala: toto bylo již druhé uspání za posledních 12 let. Nikdo ovšem netušil, jak píše br. Marian Stieber, že to bude trvat necelých 40 let!
Takže práce obnovené Národní Veliké Lóže československé a všech lóží pod její jurisdikcí v poválečném období trvala pouhých tři a půl roků.
Pro informaci, k 1. dubnu 1951 měla NVLČsl. 550 členů, a Lóže Dílo nad 50.
Br. Oehm v již zmíněné kresbě „Činnost českých zednářů za 2. světové války“ konstatuje, že „je až neskutečné, jak málo toho víme v podrobnostech o zednářích a jejich odbojové činnosti za 2. světové války od roku 1939 do roku 1945. Stejně tak, pravděpodobně, neexistuje přehled o tom, jak byla jejich činnost ohodnocena, tedy zda, a kdo z nich např. obdržel nějaké státní vyznamenání, ať již československé nebo zahraniční.“
A pak v téže kresbě br. Oehm pokračuje: „Co ale víme o ostatních bratřích? Mnoho nevíme ani o tom, jak se k bratřím, kteří 2. světovou válku přežili, zachovalo po roce 1948 totalitní komunistické Československo. Na poli historie našeho zednářského řádu v letech 1938 až 1989 je stále mnoho bílých míst. Proto je našim úkolem tato bílá místa naší zednářské historie odstranit.“
