OTÁZKY A ODPOVĚDI

1. Otázky k podstatě věci

 

Co je vlastně svobodné zednářství?

Je známou skutečností, že položíte-li tuto otázku skupině zednářů, dostane se vám od každého z nich jiné odpovědi. Zdálo by se tedy, že je to otázka těžká a záludná. Ve skutečnosti je však tato rozdílnost v reakcích jen zdánlivá nebo povrchní. Svobodné zednářství je totiž založeno na řadě zásadních, avšak všeobecně uznávaných morálních principů. Je zajímavé, že tyto zásady nejsou specifické jen pro svobodné zednáře; naopak, jsou to jakési životní devízy, které považují za správné a morální téměř všichni: zednáři i nezednáři.
Dalo by se říci, že zednářství je společenským hnutím, usilujícím o mravní zdokonalení člověka a lidstva, při čemž používá své specifické nástroje – rituály, legendy, symboly a alegorie. Je společenstvím výběrovým, což znamená, že samo rozhoduje o tom, kdo se zednářem stane a kdo ne. Je společenstvím iniciačním, což znamená, že zednářem se lze stát jedině prostřednictvím zasvěcovacího obřadu po důkladném přípravném procesu. Je bratrstvem, založeným na vzájemné důvěře a toleranci, a v případě potřeby i podpoře. V neposlední řadě je Řádem, panuje v něm tudíž řádová disciplína, tj. vyžaduje se respektování rozhodnutí autorit – zvolených orgánů Řádu (to se samozřejmě týká jen vnitřních věcí zednářských, do soukromí nikdo nikomu nemluví).

Je zednářství tajnou organizací?

Od prvopočátků své existence byl Řád svobodných zednářů považován za společnost přísně tajnou. Tento falešný pohled široké veřejnosti zednářům vždy velmi škodil, neboť v obecném povědomí převládá názor, že co je tajné, to je podezřelé. Pravda je daleko prozaičtější. Kdosi na to téma řekl: „Jakápak tajná společnost, když si jejich adresu můžete najít v telefonním seznamu?“ A dnes už i na Internetu.
Zednářská organizace tedy určitě není tajná – v tom smyslu, že by skrývala svou existenci nebo pracovala v ilegalitě (ostatně existence této stránky je toho důkazem). Naopak, jedním ze zednářských principů je dodržovat zákony té které země. Veliká Lóže České republiky, stejně jako všechny její lóže, je řádně evidovaným občanským sdružením, má své IČO a řádně podává daňová přiznání. Na druhé straně je však třeba říci, že jsme organizací diskrétní, což mimo jiné znamená, že nezveřejňujeme seznamy svých členů. Činíme to i v zájmu vlastního bezpečí, protože v některých zemích zednářům ještě pořád hrozí perzekuce.

Je zednářství esoterní (okultní, hermetickou) organizací?

Zednářská práce je chápána jako stavba Chrámu lidství. Je pravda, že na začátky svobodného zednářství měla vliv soudobá bratrstva růže a kříže, a že zednářské rituály trochu připomínají antická mystéria. Někteří autoři vykládají zednářské symboly podle kabaly a jiných hermetických nauk. Cílem svobodného zednářství však není např. rozvoj mimořádných duševních sil, jako je tomu v magicky zaměřených společnostech. Naše cíle jsou spíše filosofické a etické. Nicméně není zcela beze smyslu hovořit o zednářství jako o „alchymii ducha“. Je to ovšem třeba chápat obrazně – oním pomyslným alchymistickým tyglíkem je samotná lóže, a kamenem mudrců, měnícím obecný kov ve zlato, mají být sami zednáři, když po uzavření zednářské práce – „velkého díla“ – vyjdou do profánního světa. Pro zednáře však není charakteristický pověrčivý přístup ke světu. Naopak zednáři od svých historických počátků vynikali podporou vědy. Bylo a je mezi nimi mnoho významných vědců z různých oborů.

Je zednářství náboženstvím?

Ne. Zednářství není náboženstvím, které by bylo v rozporu s jinými náboženstvími, nemá žádná dogmata, žádné předepsané články víry, žádné ideologické autority. Žádné konkrétní vyznání víry se nepožaduje. Přijímání jsou křesťané, Židé, buddhisté, muslimové, ale třeba i ti, kdo mají jen jakousi „filosofickou víru“, bez příslušnosti ke konkrétnímu náboženství či církvi. Nicméně v hlavním světovém zednářském proudu, tzv. „regulárním“ či „regulérním“, se požaduje alespoň nějaká víra (říkáme „v nejvyšší bytost“, tedy v etickou autoritu metafyzicky zakotvenou, kterou pracovně – symbolicky – nazýváme Velikým Stavitelem Vesmíru). Při přijímacím obřadu vyžadujeme složení slibu na některou obecně přijímanou posvátnou knihu (u nás obvykle Bible, ale může to být např. i Korán apod., podle víry a volby uchazeče).
Zednáři respektují každé poctivé filosofické nebo náboženské přesvědčení a vždy kritizovali a kritizují náboženskou nesnášenlivost. Proto byli některými církvemi a náboženskými společnostmi dříve odmítáni. Vztahy se však postupně zlepšují.

Je zednářství sektou?

Ne. Charakteristickým znakem sekt je především autoritářství, slepá poslušnost nějakému vůdci či ideologii. Zednářství stojí na zcela opačném principu, zdůrazňuje osobní svobodu jednotlivce – proto se také jmenuje Svobodné zednářství. Svobodou v tomto smyslu se nerozumí jen svoboda občanská, ale i svoboda vnitřní, tedy duchovní nezávislost, což je pravý opak toho, jak funguji sekty. Proto si také lze jen velmi obtížně představit, že by člen nějaké sekty byl přijat do lóže. K jeho víře, byť i trochu bizarní, bychom se zajisté stavěli tolerantně, avšak neměli bychom záruku, že k nám vstupuje skutečně z vlastního svobodného rozhodnutí.
Dalším podstatným znakem, který nás odlišuje od sekt, je to, že nikoho nenutíme ani nepřemlouváme ke členství. Je-li nabídka vstupu do Řádu odmítnuta, respektujeme to jako svobodnou volbu dotyčného. Naopak vystoupit lze z Řádu zcela svobodně a bez překážek, což u sekt bývá problém.

Je zednářství elitním klubem?

Záleží na tom, co rozumíte elitou. Rozhodně není vyhrazeno elitě majetkové, tedy „klubem pro bohaté“. K tomu slouží jiné organizace, jako Rotary nebo Lions kluby. Rovněž nejde o elitu mocenskou – klub politiků, lobbistů, finančních oligarchů a podobně. Naopak, vedle náboženských a politických témat je v lóžích zakázán i byznys.
V jistém smyslu však lze odpovědět kladně. Naší touhou je soustřeďovat nejen morální, ale i – přestože platí zásada, že podmínkou přijetí není žádný stupeň dosaženého vzdělání – intelektuální elitu národa. (Jeden z našich bývalých Velmistrů to dokonce formuloval velmi tvrdě: „Zednářství není pro primitivy.“)

Je zednářství politickou organizací?

Ne. Lóže ani obedience se nevěnují politické činnosti. Politická témata (stranická agitace a podobně) jsou v lóžích – alespoň v regulárním zednářství – zakázána. Zednáři jako jednotlivci se ovšem v politice angažovat mohou. Někteří jsou členy různých politických stran nebo občanských iniciativ, někteří se věnují politické publicistice, jiní se spokojují s rolí voličů.
Svobodní zednáři nemají – jak i z názvu vyplývá – žádný závazný politický program, ale přirozeně se hlásí k demokratickým a humanistickým hodnotám v politice a odmítají extremistické politické směry.

Je zednářství charitativní institucí?

Částečně. Obecná dobročinnost je jedním z poslání Řádu, ale je to spíše jakýsi „vedlejší produkt“. Podpůrné aktivity lóží mají směřovat v první řadě k chudým bratrům a ke vdovám a sirotkům po bratrech zemřelých. Nicméně je dobrým zvykem, že každá lóže vedle toho podle svých možností podporuje nějaký charitativní projekt. V některých zemích, kde jsou lóže bohaté (např. v USA) provozují dokonce celé nemocnice, domovy důchodců apod.

Tvoří zednáři jednu velkou celosvětovou organizaci?

Zednářství je rozšířeno ve většině zemí světa. Obedience v jednotlivých zemích jsou však organizačně samostatné a jsou spojeny vzájemným uznáním a bratrskou spoluprací na principu rovnosti. Neexistuje žádné „světové centrum“, které by jim bylo nadřízeno. Tedy ani zednáři v České republice nepodléhají žádné zahraniční autoritě.

Jak a kdy zednářství vzniklo?

Přesně nevíme, i když o tom už bylo napsáno mnoho knih. Za základní se považuje teorie, že se vyvinulo ze středověkých zednických a kamenických cechů. Jí poněkud konkuruje teorie „templářská“, popřípadě „rosekruciánská“. Na všech může být něco pravdy. Faktem je, že z doby před r. 1717 máme příliš málo spolehlivých dokladů, ale víme, že v tomto roce zednářství nevzniklo, nýbrž mělo za sebou již dlouhý vývoj. Dokumentovatelnou historií se můžeme vykázat od zmíněného roku 1717, kdy se čtyři (už existující) londýnské lóže spojily v jednu Velkolóži.

Proč zednáři nepřijímají ženy?

Předně, není to tak docela pravda. Existují zednářské organizace, které ženy přijímají – jednak tzv. smíšené obedience (pro muže i ženy), jednak čistě ženské lóže a obedience. To je ovšem, jak je jinde na těchto stránkách popsáno, tzv. zednářství liberální. Naopak regulární zednářství, k němuž patří VLČR, je opravdu výlučně mužským řádem.
Proč? Jsme zkrátka konzervativní a ctíme to jako jeden z principů, na nichž bylo zednářství založeno. Ženám, které se chtějí zednářství věnovat, to ovšem z celého srdce přejeme – liberální zednářství nevnímáme jako nepřítele, ale jako alternativu pro ty, kdo věc vidí a cítí jinak. Máme s těmito obediencemi – na neformální úrovni – korektní a přátelské vztahy, v profánní sféře (např. v charitativní činnosti) můžeme i spolupracovat. Jediné, v čem nám naše pravidla striktně brání, je jejich diplomatické uznání a tím možnost vzájemných návštěv v lóžích. Přes to, jak se říká, „nejede vlak“.

K čemu slouží zednářské rituály?

I když se zednáři ve svých obřadech zmiňují o Bohu a obracejí se na něj, nejde v pravém slova smyslu o náboženské obřady. Pomocí symbolů (předměty, světla, slova, hudba, gesta, pohyby apod.) působí rituál na lidskou mysl a jiné vrstvy lidského nitra. Jeho cílem je zprostředkovat člověku hlubší poznání sebe sama a podněcovat jeho etický rozvoj.
Nejčastější jsou rituály pro uvádění neofytů do jednotlivých zednářských stupňů. Kromě toho existují rituály pro výroční příležitosti a významné události nebo při úmrtí bratra.

Jaký je smysl „zednářských tajemství“?

„Zednářská tajemství“ jsou v podstatě trojího druhu. Prvním z nich je identita žijících zednářů. Žádný zednář nesmí nikdy a za žádných okolností prozradit zednářskou příslušnost jiného člena Řádu bez jeho výslovného souhlasu, a ani sám sebe nemá prohlásit za zednáře bez vážného důvodu. Je to princip diskrétnosti – jsme si vědomi, že i dnes by taková informace mohla někomu v určitých situacích zkomplikovat život nebo i vážně uškodit. A jak se říká, opatrnosti není nikdy dost.
V poslední době se však přece jen trochu víc otevíráne veřejnosti. Občas pořádáme přednášky nebo diskuse i pro nezednářské pozvané hosty, na některá společenská setkání přicházejí s bratry zednáři i jejich životní partnerky.
Druhým typem tajemství je vše, co je proneseno v lóži. Každý zednář, který si v lóži vezme slovo, plně spoléhá na to, že nic z jeho promluvy nepřekročí její hranice. Tím je zaručena naprostá svoboda slova a umožněna dokonalá otevřenost – je to něco podobného, jako zpovědní tajemství v katolické církvi.
Konečně třetím typem tajemství jsou vlastní zednářské rituály, hesla, poznávací znamení a podobně. Je však třeba říci, že již od konce 18. století docházelo pravidelně k jejich únikům a prozrazování. Dnes v každém specializovaném knihkupectví naleznete téměř vše, co kdysi spadalo do kategorie přísně utajovaných informací. A co nenaleznete tam, dozvíte se z Internetu. Z úcty k tradici nicméně zachováváme i tato tajemství (ona se také během dějin trochu mění), ale z jejich případných úniků si zas až tak těžkou hlavu neděláme. Naštěstí totiž existuje ještě jiné tajemství, které se zednáři zjevuje pomalu, jakoby bezděčně, během celého jeho zednářského života. A toto tajemství vlastně „prozradit“ nelze, protože se nesděluje slovy, ale osobním prožitím. Jak to dobře vyjádřil Casanova: „Muži, kteří vstupují do Řádu jen proto, aby se dozvěděli jeho tajemství, podstupují velké riziko, že zestárnou, aniž by je kdy objevili. Neboť poznat ono tajemství může jen ten, kdo pravidelně navštěvuje lóže, pilně přemýšlí, uvažuje, porovnává a dedukuje…“

 

2. OTÁZKY TYPU  „Co je…?“

 

Co je lóže?

Lóže je základní organizační jednotkou Řádu svobodných zednářů. V našich poměrech to bývá obvykle několik desítek lidí, kteří se scházejí k zednářským rituálům nebo i k jiným méně formálním schůzkám. Lóže si každoročně volí Mistra lóže (zvaného někdy též Stoliční mistr), který ji vede, a Radu lóže, která spolu s ním koordinuje lóžové aktivity.
Hovorově se slovem lóže označuje také místnost, kde se zednáři scházejí k obřadům. Není to docela přesné, správnější je mluvit o zednářském chrámu nebo templu.

Co je obedience?

Sdružení lóží působících v dané zemi, a současně organizace, která je zastřešuje a zastupuje navenek. Obvykle se jmenuje „Veliká Lóže…“, někdy též „Veliký Orient…“. Obedience navazuje mezinárodní vztahy (vzájemná uznání) s obediencemi v jiných zemích a je zodpovědná za to, že se v jejích lóžích dodržují základní zednářské principy. V čele obedience stojí Velmistr a Veliká rada; jsou voleni obvykle na jeden rok, v některých obediencích na tři roky.

Co je orient?

Tak nazýváme místo, kde lóže sídlí a pracuje. Tak např. lóže „Národ“ působí v orientu Praha, lóže „Cestou světla“ v orientu Brno, lóže „Josef Dobrovský“ v orientu Plzeň. Chrám, v němž lóže pracuje, však nemusí nutně být přímo v této lokalitě. Za orient obvykle volíme nějaké významné regionální centrum (velké město), a lóže pak působí v příslušném regionu. Zeměpisné hranice jednotlivých orientů nejsou nijak pevně stanoveny, ale platí zásada, že uchazeč má být přijímán do lóže, kterou může nejsnáze navštěvovat, zpravidle tedy do té, jejíž orient leží nejblíže jeho bydlišti.
V zednářském chrámu tak označujeme symbolickou východní stranu, kde zasedá Stoliční mistr.

Co jsou zednářské stupně?

Zednářství zná tři základní stupně: učňovský, tovaryšský a mistrovský. Když je uchazeč přijímán do lóže, stává se učněm. Následujících stupňů dosáhne po určité době a po splnění určitých podmínek. Každý stupeň je splněn s určitými právy a povinnostmi, ovšem ty nejsou „větší“ nebo „menší“, jsou jiné. Avšak přestože existuje tato stupňová struktura, platí především zásada rovnosti – Velmistr není „více zednářem“ nebo „lepším zednářem“ než učeň. Má jen jiné úkoly a jiné pravomoci.
Kromě těchto tří existují tzv. „přídavné“ (nikoli „vyšší“, jak se někdy nesprávně říká) stupně v určitých nadstavbových zednářských organizacích (např. Skotský ritus jich má 33). Jsou to jakési zájmové organizace pro zednáře-mistry, kde se mohou, chtějí-li, dále zdokonalovat. Avšak i nositelé těchto stupňů jsou v lóži stále jen mistry, ničím více. A tyto organizace mohou na území dané obedience působit jen za předpokladu, že o tom s ní mají uzavřenou smlouvu.

Co je ritus?

Kodex rituálových norem a zvyklostí té které lóže nebo obedience. Když se svobodné zednářství začalo šířit z Anglie na evropský kontinent a později i na kontinenty jiné, zároveň se vyvíjelo a diferencovalo. Vytvářelo nové formy, objevovali se reformátoři. Výsledkem tohoto téměř třísetletého vývoje je nejen rozštěpení na regulární a liberální směr, ale mnohem větší rituálová pestrost. Postupně tak vykrystalizovala řada rituálových systémů – ritů, jak ve třech základních stupních, tak v nadstavbových strukturách. Některé světové obedience se jednoznačně hlásí k určitému ritu, v jiných jsou různými lóžemi praktikovány rity různé. K tomoto druhému typu patří i VLČR, provozující kromě svého vlatního ritu (tzv. Kvapilova), který je jejím „rodinným stříbrem“, ještě ritus Schröderův (německý), Emulační (anglický), Francouzský a Skotský (v jeho prvních 3 stupních). Ritus ovšem nijak nesouvisí s tím, v jakém jazyce lóže pracuje.

Kdo je „zednář bez zástěry“?

Takto zednáři označují člověka, který má všechny předpoklady pro to, aby byl do Řádu přijat, žije a chová se podle zednářských zásad, ale z nějakých důvodů se nikdy zednářem nestal. Není to ovšem žádný oficiální titul, který by byl udělován rozhodnutím nějakého řádového orgánu; je to záležitost ryze neformální.

 

3. OTÁZKY TYPU „Byl zednářem…?“

 

… T. G. Masaryk?

Ne, ale byl jím jeho syn.

… Václav Havel?

Ne, ale byl jím jeho otec.

 

Jak již bylo uvedeno, nevyzrazujeme příslušnost žijících bratrů k Řádu. Když bratr zemře, toto „informační embargo“ se uvolňuje, snad jedině s výjimkou případů, kdy si to rodina výslovně nepřeje. Pro zajímavost vybíráme několik „zvučnějších“ jmen zednářů minulosti, jak světových, tak i českých. Smyslem toho ovšem není, abychom se jejich členstvím chlubili. Jde spíše o to, přiblížit, jaký typ osobností byl naším Řádem přitahován a sdílel jeho ideje.
Na druhé straně nechceme zamlčovat, že i přes veškerou opatrnost byl občas do Řádu přijat někdo, kdo se do něj nikdy dostat neměl. Je nám to líto a za tyto případy se upřímně stydíme, ale svědčí to také o tom, že ani nejpřísnější výběrová kritéria nám nedovolí dohlédnout na dno lidské duše a odhalit, jaká nebezpečí se tam mohou skrývat. Ovšem již při pohledu na tato jména se snad každý přestane divit, že se přísným výběrem a prověřováním uchazečů snažíme riziko opakování podobných přehmatů minimalizovat (není snad ani třeba zdůrazňovat, že tito jedinci byli okamžitě po spáchání svých činů z Řádu vyloučeni).

 

… Jan Amos Komenský?

V době, kdy žil (1592 – 1670), ještě zednářství – alespoň v dnešní podobě – neexistovalo, takže jím dost dobře být nemohl. V zednářské literatuře se však často uvádí, že jeho myšlenky jistý vliv na formování zednářských idejí měly. Zdá se, že i přes časový odstup byli ti, kteří se tohoto zednářského prvopočátku zúčastnili, zřejmě silně ovlivněni myšlenkovým bohatstvím našeho „učitele národů“. Jeden ze základních zednářských dokumentů, Andersonovy Staré povinnosti, vykazují mnoho společných znaků s Komenského Řádem Jednoty bratrské. Zednářští historikové poukazují dále na spis Prodromus pansophiae, ve kterém Komenskému šlo, podle jeho vlastních slov, o symbolickou stavbu chrámu moudrosti, podobného chrámu Šalamounovu a Ezechielovu, v souladu s Nejvyšším stavitelem světa, stavbu, která se po posvátném žebříku povznese až ke světlu nejvyššímu. Komenský však napsal též Cestu světla, ve které popisuje jakési kolegium světla, šířící světlo moudrosti, s cílem dospět ke zlatému věku pravdy, lásky a pokoje. A nezapomínejme ani na Komenského „Všenápravu věcí lidských“.

 

4. OTÁZKY ZÁJEMCŮ O VSTUP DO ŘÁDU

 

Kdo se může stát zednářem?

O členství v Řádu se může ucházet každý muž zralého věku, dobrých mravů, jakékoliv rasy a jakéhokoliv náboženského přesvědčení. Má být svobodomyslný, dobrý občan, tolerantní povahy, ve svém úsudku svobodný a nezávislý, věřířící v nejvyšší bytost a respektující mravní zákony dané lidem její tvůrčí silou.
Zednářství ponechává svým členům naprostou náboženskou svobodu. Zcela zásadní podmínkou je však víra ve vyšší moc, kterou zednáři nazývají Velkým Stavitelem Vesmíru. Je ponecháno na každém, aby tento termín interpretoval podle svých vlastních představ. Může to být Bůh kteréhokoliv světového náboženství, může to však být i víra v přírodní zákony, které byly hned na počátku času vyšší inteligencí promyšleny a nastaveny tak, aby umožnily vznik a vývoj vesmíru a v něm pak zrod a evoluci živé hmoty.

Jaké jsou konkrétní podmínky přijetí?

Zralým věkem se rozumí minimálně 21 let, ale nejde jen věk fyzický, ale především o jakousi osobnostní vyzrálost.
Svobodou rozumíme především svobodu myšlení a rozhodování, tedy uchazeč nesmí být nikým a ničím ovládán či manipulován (sekty, totalitní ideologie apod.). Jasným znakem nesvobodnosti je např. alkoholismus, drogová závislost nebo patologické hraní na automatech. V neposlední řadě musí být uchazeč svobodný i ekonomicky, tzn. musí být schopen poctivě uživit sebe a svou rodinu a nebýt závislý na milodarech.
Tolerance v našem pojetí znamená respekt k odlišnosti. Má-li totiž pojem bratrství mezi členy Řádu být zachován, musí každý zednář respektovat názory, smýšlení i náboženská přesvědčení ostatních členů Řádu, byť se od jeho vlastních podstatně liší. V lóžích spolu svorně zasedají katolíci a evengelíci, Židé a muslimové, voliči pravicových i levicových stran. Do zednářství mají vstupovat jen lidé, kteří se nad tyto rozdíly dokážou povznést ve prospěch bratrské lásky, panující v lóži.
Co jsou dobré mravy a dobrá pověst, je snad každému jasné – minimalistickým požadavkem v tomto směru je trestní a občanská bezúhonnost (od uchazečů narozených do r. 1971 žádáme předložení lustračního osvědčení). Uchazeč dále nesmí být členem či stoupencem žádné organizace či hnutí, směřujícího k potlačení lidských a občanských práv a svobod, hlásajícího rasovou, národnostní, náboženskou, třídní nebo jinou nenávist či nerovnost a podobně.
Podmínkou členství naopak není např. nějaký dosažený stupeň vzdělání, pozice ve společnosti, politická, etnická, církevní či jakákoli jiná příslušnost.

Jak je možné se stát zednářem?

Obvykle vyhledávají sami zednáři vhodné kandidáty ve svém okolí. Ty, kteří mají popsané vlastnosti, osobně oslovují a projeví-li o Řád zájem, vedou s nimi rozhovory směřující k podání žádosti o přijetí. Dnes je možné projevit zájem i prostřednictvím Internetu. Stránky lóží obsahují adresy pro korespondenci. Je pochopitelné, že vzájemné seznamování takových zájemců s Řádem bude delší, než u lidí z osobního okolí zednářů. Ať je však první kontakt učiněn z kterékoli strany, je pro přijetí nezbytné, aby se některý z členů lóže (mistrů) za uchazeče osobně zaručil. To vyžaduje důkladnou osobní znalost uchazeče, neboť ručitelství je neobyčejně odpovědná role. Ručitel totiž musí o přijetí kandidáta přesvědčit celou lóži. Při tom, obrazně řečeno, „nese svou zednářskou kůži na trh“, neboť když doporučí někoho nevhodného, bude mít příště úlohu mnohem těžší.

Jaké jsou povinnosti přijatého zednáře?

Do jisté míry to se to odvíjí od uděleného stupně: učeň se má hlavně učit, tovaryš pomáhat a sbírat zkušenosti, mistr zodpovědně zastávat svěřený úřad. Některé základní povinnosti jsou však pro všechny stejné. Jsou to především (vedle obecných zásad morálních) povinnost docházková (zednář, který do lóže nechodí, do ní neměl ani vstupovat) a povinnost včas platit členské příspěvky. Ty nejsou nijak závratně vysoké, ale zase to nejsou „drobné ze zadní kapsy“ (v jednotlivých lóžích se mohou lišit, ale obvykle se pohybují kolem 5-10 tisíci Kč ročně).

Lze z Řádu vystoupit?

Ano, ale uchazeč, který se takto ptá, by měl důkladně zvážit, zda do něj chce opravdu vstoupit. Je to jako kdyby se někdo ženil už s myšlenkou na rozvod.
Zde je třeba připomenout, že ani vystoupení z Řádu nezbavuje zednáře slibu mlčenlivosti o zednářských tajemstvích. Samozřejmě si uvědomujeme, že tato povinnost není nijak vymáhatelná a zůstává v rovině morální.

 

5. OTÁZKY S PROMINUTÍM PŘIHLOUPLÉ

 

Jíte děti? (podobně: Provozujete satanské rituály? Uctíváte Bafometa? Podřezáváte černého kohouta? atd.)
Sami bychom rádi věděli, odkud se vzaly (a možná ještě berou) tyto fámy. Všechno nelze svádět jen na negativistickou propagandu katolické církve a různých totalitních režimů v minulých staletích. Co nevyšlo od nich, doplnila asi lidová tvořivost.

 

Řídí zednáři tajně svět?

Kdyby tomu tak bylo, vypadal by líp…

Je zednářství ovládáno Židy?

Patrně jste četli některou z neslavně proslulých knih, vydaných za Protektorátu. Optikou nacistů Židé samozřejmě ovládají všechno a mohou za všechno, ovšem je to stejně naivní vidění světa, jako že vše tajně řídí zednáři.

Je zednářství hrozbou pro demokracii?

V žádném případě. Samo je totiž vybudováno na ryze demokratických principech – všechny funkce jsou voleny tajnou volbou a s časově omezeným mandátem. Ideály demokracie, humanity, občanské svobody a rovnosti jsou bytostně zednářské. Naopak je známo, že zednáři se často angažovali v odporu proti totalitním diktaturám, např. řada českých bratrů padla v protinacistickém odboji.

Je zednářství zástěrkou pro organizovaný zločin?

Kdo si důkladně pročetl tuto stránku, tomu je asi odpověď jasná. Nicméně je smutnou pravdou, že pokusy o zneužití zednářských lóží k nekalým cílům v dějinách byly a nejspíš i budou. Nejznámější je asi aféra kolem italské lóže „Propaganda Due“, infiltrované mafií. Určitou tendenci tohoto druhu jsme před léty zaznamenali i ve VLČR. Naštěstí má však zednářství spolehlivé „samočistící mechanismy“, které tyto jevy dříve či později eliminují.

Jsou zednářské lóže kluby homosexuálů?

Sexuální orientace není předmětem zkoumání vlastností uchazeče o vstup do Řádu, a i když se to náhodou dovíme, nebereme tuto skutečnost v úvahu, stejně jako barvu jeho pleti, vlasů, očí a podobně, ani o ní nevedeme žádnou evidenci. Lze proto předpokládat, že percentuální zastoupení této menšiny mezi zednáři je srovnatelné s jejím zastoupením v celé společnosti.

Je cílem zednářů zničit katolickou církev?

Svobodní zednáři zásadně nechtějí nic ničit, ale naopak vždy něco budovat. Zednářství je založeno na toleranci, takže přijímá bez rozdílu příslušníky všech vyznání včetně katolíků. Zednáři byli často i katoličtí kněží (ti osvícenější). Ta teze ale historicky prokazatelně platila spíš opačně – katolická církev (její nejvyšší autority) se dlouho netajila svým zájmem na zničení zednářství (detaily najdete v literatuře). Teď už se napětí naštěstí trochu mírní. Co jí na nás tolik vadí (nebo vadilo), je ovšem otázka spíš na ni než na nás. Snad strach z „konkurence“? Ale tou jsme jí nikdy nebyli ani být nechtěli. Ovšem je pravda, že zednářství vždy vyznávalo ideál svobody svědomí, víry a ducha, a tudíž se stavělo odmítavě ke všem formám diktatury, ať politické nebo ideové. Pokud se tedy katolická církev někdy chovala takto, logicky v nás viděla nepřítele číslo jedna.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Tato webová stránka používá soubory cookie k poskytování služeb. Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close