Píše se rok 1706. Je 16. květen  a v rosswaldském zámku se ozývá křik právě narozeného dítěte. Rodičům Josefovi a Karolíně Hodicovým se narodil chlapec Albert. Albertovo dětství probíhalo podobně jako dětství jiných šlechtických synků.   Rosswald, dnešní Slezské Rudoltice, je obec v Osoblažském výběžku v těsném sousedství s Polskem. Pokud bychom se tam chtěli dostat, tak z Krnova do Třemešné a odtud úzkokolejnou dráhou do Rudoltic.   Sedmnáctiletý Albert se hrubě nepohodl s otcem a ten jej posílá do Lehnice studovat na Rytířskou akademii. Už v Rudolticích dbali na jeho vzdělání. Albert mluvil a psal latinsky, řecky, italsky a francouzsky stejně dobře jako německy. Těmito jazyky byl schopen psát verše i vědecká pojednání.  Albert odmítal hloupost ve všech jejích podobách. Vysoký, urostlý mladík si snadno získával přátele. Jeho svěží názory obdivovali všichni kromě jeho profesorů. Albertovy výstřelky mu přerostly přes hlavu a po několika semestrech musí akademii opustit.   Cikánka mu předpovídá, že se nestane ani vojákem, ani diplomatem, přesto ho budou všichni znát. Peněz kolem něj potečou potoky, přesto s nimi bude mít stále potíže. Jeho životem projde mnoho krasavic, ale zamiluje se jen jednou …

Ve Vídni pobývá u strýce Augusta hraběte z Tenczyna, který jej uvedl na císařský dvůr Karla VI. Do Vídně také přijíždí Albertův bratr Isidor. Od otce přiváží dědický podíl po matce a vzkaz, aby se do Rudoltic nikdy nevracel. Oba mladíci se rozhodují pro „kavalírskou cestu“ a chtějí procestovat Evropu. Z Rakouska se vydávají do Německa. V Hamburku Alberta nadchla Haendelova opera Almira, v Míšni se zcela nešlechticky zajímá o výrobu porcelánu, který se ještě před dvaceti lety dovážel z Číny.   Mladí pánové obdivovali krásu zámků i krajiny, ženy pochopitelně nevyjímaje. Málokterá však spojila krásu těla se svěžestí ducha.

S takovou ženou, markraběnkou Sofií Brandenburk-Bayeruth, rozenou vévodkyní Sachsen Weissenfels se Albert setkal v Bayeruthu. Markraběnka nebyla tak úplně mladá, ale přesto byla úchvatně krásná. A navíc měla nádherného ducha. Hrabě Albert s ní často a dlouze ve vší počestnosti setrvával.   V kavalírské cestě pokračovali bratři do Francie. Paříž odhazuje tíhu barokních staveb, aby udělala místo zdobnému a elegantnímu rokoku. Albert je uchvácen Lucemburskou zahradou i zahradou Tuillerijskou. Na nepředstavitelnou nádheru Versailles  Karel Albert nemohl zapomenout. Hraběte zajímaly nové vynálezy i staré, znovuobjevené moudrosti. Nádherné vodotrysky poháněné parními stroji jej fascinovaly.   Deštivý Londýn se po prozářené Paříži zdál pošmourný a provinční. Zde se bratři dlouho nezdrželi. Projeli Španělskem a po moři dopluli do Janova. V Itálii navštívili Řím, Neapol, Pisu i Benátky, Milán i Florencii.   Albert se loučí s bratrem Isidorem a roku 1728 se vrací do Vídně.

Hrabě  skládá svou poklonu císaři Karlovi VI. Záhy se stává císařským komořím. U dvora potká Františka Štěpána Lotrinského. Zanedlouho je jeho přítelem, se kterým si může popovídat nejen o dvorské módě, ale také o technickém pokroku, alchymii a nových možnostech.   Život u císařského dvora byl velmi náročný na peníze a pozůstalost po matce se Albertovi velmi rychle rozkutálela. Zadlužený mladík z Vídně mizí. Zapisuje se na universitu v Altdorfu poblíž Norimberka. 1 000 tolarů roční apanáže od otce na to postačí.   V nedalekém Erlangenu žije před pár lety ovdovělá markraběnka Sofie, se kterou si na své kavalírské cestě hrabě Albert velmi rozuměl. Mladý muž se Sofii začíná dvořit a po několika měsících si 17. září 1734  Albert Josef hrabě z Hodic a Olbramic bere za ženu Sofii, dceru vévody ze Saxea-Weissenfels, vdovu po markraběti Georgu Wilhelmovi z Bayeruthu. Nerovný sňatek osmadvacetiletého hraběte s devětačtyřicetiletou markraběnkou byl solí v očích pro velkou část šlechty. Také byl zdrojem pomluv a nařčení z prospěchářství. Manželé se však opravdu milovali, vždyť Sofie přestoupila kvůli sňatku na Albertovu víru!   Sofiina rodina, spřízněná s královským dvorem, byla sňatkem pobouřena a hrozila Sofii vyděděním. Albert se Sofií odjíždějí do rodového sídla Hodiců, do Rosswaldu v rakouském Slezsku.   První historicky doložená lóže v Německu vznikla roku 1737 s názvem „Společnost přijatých svobodných zednářů města Hamburk“. V této lóži byl do bratrstva přijat korunní princ Fridrich Pruský, který se pozděj stal pruským králem. O rok později korunní princ převzal úkol Ctihodného mistra.

18. května 1741 je datováno založení zednářské lóže „U tří koster“ (Aux trois squelettes) ve Vratislavi po vedením niského knížete biskupa vratislavského Filipa Gottharda hraběte Schaffgotsche, jejímž členem je i Albert Josef hrabě Hodic.

Na Alberta velmi zapůsobily myšlenky osvícenství. O rok později, 17. září 1742,  na pokyn Schaffgotschův odjíždí Albert do Vídně a zakládá  zednářskou lóži „U tří kanónů“ (Aux trios Canons“). Hodic se stal jejím prvním velmistrem, avšak jen na několik dnů. Pak se vrací do Slezska.   Členem lóže je i František Štěpán Lotrinský, manžel rakouské císařovny Marie Terezie. Císařovna ale zednářům nepřála a lóže za rok svou činnost ukončila.

Sofiiny pokusy o usmíření svého manžela a jeho otce byly dlouho neúspěšné. Nakonec se to podařilo a tak prožil Karel Josef hrabě Hodic poslední roky svého života obklopen péčí svých nejbližších. Po smrti otce se Albert pouští do rozsáhlých úprav zámku a zahrad. K dispozici má 5 miliónů tolarů, což je skoro nepředstavitelné jmění.   Rudoltický zámek se stává jedním z kulturních center Moravy a Slezska. Ještě za panování Hodicova otce byla na zámku vybudována vynikající knihovna, kterou pak Albert obohacoval cennými svazky při svých cestách po Evropě. Knihovně rudoltického zámku byl za života Albertova otce vyhrazen rozměrný sál ve druhém podlaží východního křídla zámecké budovy. V době svého rozkvětu čítala údajně až šest tisíc svazků.   Společenským centrem zámku byl taneční sál s portréty Hodiců. Na chodbě stáli zbrojnoši odění jako římští válečníci a hosty zvali k tabuli zvuky bubnů a trubek. Jídelna byla vyzdobena obrazy antických bohů a sousoším císaře Josefa II. a pruského krále Fridrich II. V zámeckém divadle řídil představení režisér povolaný až z Vídně. V kabinetu sbírek bylo plno obrazů holandských a italských mistrů, které doplňovaly rytiny, koberce i malby na skle, mince a  zbraně, herbáře i sbírky minerálů.   Hrabě Albert nechal svou sochu doplnit deskou, na niž jsou zobrazeny Rudoltice. A na jiném portrétu byl Hodic namalován sedící před pyramidou lidských lebek a hnátů a v ruce držel přesýpací hodiny. To je zcela jasná alegorie na pomíjivost lidského bytí. Do rudoltického zámku jezdila evropská šlechta na bizarní podívanou, kterou historikové žertem označují za první disneyland na světě. Nechyběly tu krávy žeroucí z mramorových mušlí, prérie s Indiány, kanál s gondolami, čínské pagody, město liliputánů, rusalky a v podzemí zámku v umělých dolech se pohybovali poddaní převlečení za horníky. Zámek žil originálními radovánkami a jeho popularita zasáhla celou Evropu.

6. května 1752 umírá Albertova manželka Sofie. Pro Alberta se zřítil celý svět. Brány Rudoltic se s třesknutím uzavřely.

  „Vždycky jsem chtěla vidět Versailles, můj drahý, ale nikdy jsem neměla možnost vyjet do Paříže. Tak mi je postavte tady! Přidejte zahradu víl, sneste sem pro mě vše, co jste kdy viděl a přidejte i své sny.“   Jen díky svým Rudolticím se hrabě nezbláznil úplně. Pro zesnulou manželku dal v zahradách vystavět nádherné mauzoleum.   Hodicovi je 46 let a má před sebou dvacet šest let života epikurejského marnotratníka. Je však důležitý spíše jako mecenáš umění, který v Rudolticích vybudoval proslulé středisko kultury, jež obdivoval i Fridrich II. Pruský král navštívil zámek v r. 1756, podruhé r. 1770 při své cestě za císařem Josefem II. Pro vzácné hosty uspořádal Hodic mimořádné přijetí (slavnosti, koncerty, ohňostroje), kterého si povšimly i pařížské noviny. Na přípravě hudebních oslav se podílel i skladatel Karl Ditters z Dittersdorfu, jenž sem přibyl z Jánského Vrchu. O této návštěvě se také obšírně rozepisují berlínské noviny Berliner Zeitung. Mezi Hodicem a Fridrichem II. Velikým probíhá bohatá korespondence (dochovalo se 105 dopisů).   Od roku 1765 dostává Hodic téměř pravidelně pozvání Fridricha II. do Postupimi.

Až v roce 1776, po té, co vyčerpal veškeré své finance a byl nucen zámek opustit a postoupit věřitelům, do Postupimi přesídlil a žil zde z penze Fridricha II. až do své smrti. Před svým odchodem nechal v zámeckém parku tomuto velkému pruskému králi postavit bustu. Fridrich II. si Hodice velice vážil. O tom svědčí třeba vojenský pochod „Hoditzmarsch“, který se hrál v pruské armádě ještě dlouho po smrti obou přátel. Ulice, ve které hrabě v Postupimi bydlel, nesla název „Hoditzstrasse“.   Rovněž mezi velkými umělci své doby byl Albert Hodic obdivovanou osobností. George Sandová se jím inspirovala při vytvoření jedné epizodické postavy svého románu Consuelo (č. Consuela 1988) a král Fridrich II. složil na jeho počest dvě francouzské poemy.

Velkolepé Hodicova dílo svého tvůrce dlouho nepřežila. Statky přešly do rukou arcibiskupství. To dalo celou zahradu zorat. Sochy a oltáře odstranili a stavení nepotřebná pro hospodářství dali zbourat.   V hodnocení osobnosti Alberta Josefa Hodice se historikové rozcházejí: „Byl napůl osvícencem, napůl pověrčivým šlechticem odcházející doby“, píše historik Myška z katedry historie Ostravské univerzity.

a zdi zámeckého pokoje ve Slezských Rudolticích zanechal vzkaz svým poddaným:

„Rosswälder, gute Nacht,  – „Rudoltičtí, dobrou noc,

die Rolle geht zu Ende. – ke konci se role chýlí.

Hab ich sie gut gemacht, – A jestli jsem ji hrál dobře,

so klatschet in die Hände.“ – tak tleskejte do dlaní.“

Sepsal B:. Josef K. 31.5.2010

Použitá literatura:

Libor Martinek :Mecenáš umění a svobodný zednář ze Slezských Rudoltic Albert Josef Hodic Slezská univerzita Opava 2009

Kamila Babáčková: Příspěvek k dějinám tajných společností na Moravě Bakalářská práce – Masarykova Univerzita Brno 2008

F.B. Mikovec  pol. 19. stol. Vojtěch hrabě z Hiodic, moravský podivín  materiál obce Třemešná)

Blanka Jehlíková :Hrabě Albert Hodic (978-80-7268-596-7, Akcent) www encykopedie Wikipedie